Menu

Království perníku

Historie obce Valašská Senice [ Historie (archivní dokument) ]

Historie obce Valašská Senice
Historie obce Valašská Senice od minulosti k dnešku

Už po staletí leží v údolí říčky Senice, chráněná hřebeny hor, pod horou Makytou, starobylá vesnice Valašská Senice. Původně se nazývala jen Senice, přídomek Valašská dostala až počátkem dvacátých let tohoto století. Byla vždy nejseverněji položenou vesnicí v kraji mezi Vizovickými vrchy, Javorníky a Bílými Karpaty, který už Jan Amos Komenský nazývá na své mapě Moravy "Z á l e s í". Své jméno má po říčce Senici, pramenící pod Makytou. Toto jméno říčky je uvedeno už v zakládající listině kláštera vizovického z r. 1261 jako SYENICZA a dále BLATNA SYENINKA. Říčka Senice tehdy totiž částí svého toku tvořila hranici panství vizovického kláštera.
Kdy do těchto míst přišel první člověk nevíme. Ale podle nálezů pravěkých nástrojů v širším okolí soudíme, že zde už koncem doby kamenné jistě pravěcí lovci procházeli. Zhruba před dvěma tisíci léty před našeho letopočtu zde žili lidé kultury lužické, v sídlišti na pulčinském Hradisku což rovněž potvrzují archeologické nálezy. Na přelomu letopočtu v tomto kraji už bylo hustší osídlení, zvláště kolem tzv. "jantarové cesty", jejíž jedna větev procházela z Vlárského průsmyku přes dnešní Horní Lideč, kde tvořila křižovatku s cestou vedoucí z Lysského průsmyku a pokračovala dále na sever k Baltu. Je možné, že až do našeho okolí se dostaly i hlídky římských legií, které v létech 179 - 180 našeho letopočtu byly u řeky Váhu v Laugariciu (dnešní Trenčín ),. V době tzv. "stěhování národů" v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu, stejně tak i v době velkomoravské není situace v osídlení tohoto kraje jasná. Jistě alespoň řídké osídlení tu bylo.
V roce 1241 vpadli do naší země Tataři, kteří před tím prošli Ruskem a Polskem. Je známá legenda o bitvě s Tatary u Hostýna. Tyto tatarské hordy však odtáhly do uherských nížin, kde se spojili s tamějšími bojovnými Kumány a stali se na několik staletí stálou hrozbou naší zemi. Proto byla opevňována zemská hranice mezi Moravou a Uhrami, vystavěny pohraniční hrady Světlov, Brumov a také hrad Pulčín. Bylo nutno hranici nejen opevnit, ale také posílit osídlení poblíž hranice. Toto osídlování řídil olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku. Po něm je patrně pojmenován hrad i městečko Brumov.
Do tohoto období - koncem 13. století - patří i vznik většiny našich obcí poblíž zemské hranice. Většina z nich vzniká na tzv. "lhotním právu", což znamenalo, že noví osadníci v těchto vsích byli po určitou dobu - "lhótu" (lhůtu) osvobozeni od různých poplatků a povinnosti vůči svému pánu, než si vybudovali hospodářství a usadili se.
V tomto období kolonizace patrně vznikla i osada Senice i když písemné zmínky v dokladech jsou mnohem pozdější.
V patnáctém a v první polovině 16. století tvořily osady Lidče, Lhota, Senice, Zubrůvka a Pulčin víceméně samostatné panství, snad to bylo markraběcí léno se vztahem k pulčinskému hradu. V létech 1446 - 1448 držel pulčinský hrad Miroslav z Cimburka. Úkolem hradu bylo patrně střežit obchodní cestu, vedoucí Lomenskou soutěskou, ale podle všeho, Miroslav z Cimburka tento úkol neplnil zcela spolehlivě, spíše i sám karavany přepadával.
V létech 1468 až 1496 vznikly pohraniční spory a boje mezi pány Bernardem z Cimburka na Brumově a Václavem Bilíkem z Kornic na Lednici v Pováží. V těchto nepokojích zaniklo deset osad na moravské straně, mezi nimi i Lomná (odtud název Lomensko) a Zubrůvka, která bývala v údolí Hamlazova potoka mezi Pulčinami a Francovou Lhotou. V roce 1496 je pulčinský hrad v zápisech Zemských desek uveden už jako pustý (zbořenisko). V této době drží pulčinské léno s osadami Lhotou, Senicí, pustou Zubrůvkou a Pulčinami Jan Petrovský z Lilče a Lhota je uváděna jako Petrovská. V létech 1500 - 1515 drží tyto osady pán na Brumově Jiří Tarczy z Torysy, po něm Šťastný ze Skorotína a nějaký čas rytíř Petr Vlachovský z Vlachovic.
Ze záznamu v bernových registrech moravských (záznamy daní) z roku 1517 se dovídáme, že v té době se Lhota jmenovala Markova Lhota a bylo zde 29 usedlých (rodin) a fojtem zde byl nějaký Václav. Daní platili 1 florén a 2 groše. Kdežto na Senici byli jen tři usedlí, daň ve výši 1 denáru zde vybíral lhotský fojt Václav.
V roce 1522 drží toto lhotské panství, ke kterému patří i Senice, pustá Zubrůvka a Pulčiny. Vilém z Víckova a bydlí ve tvrzi ve Lhotě.
Roku 1526 se stal držitelem Lhoty, Senice a Pulčin rod Franců z Háje. Je to dobrý, moravský rod, pochází z Háje u Opavy. (Franc je příjmení). Franc z Háje st. Předal roku 1528 toto panství svému synu Trastramovi Francovi z Háje. I tento bydlel na tvrzi ve Lhotě. Trystram Franc z Háje a na Lhotách (tak je nazýván) musel však vést časté spory s Adamem z Lomnice, pánem na Brumově, který se snažil lhotské panství zahrnout do trvalého držení ke svému brumovskému panství. A tak roku 1549 Trystram Franc z Háje a na Lhotách předává své panství Adamovi z Lomnice (ten je podle všeho vysoudil). Od té doby je Lhota už natrvalo nazývána Francova a spolu se Senicí patří už k velkému brumovskému panství.
V létech 1531 - 1555 znovu propukají spory mezi brumovskými a lednickým panstvím o hranici - nejvíce jimi trpí poddaní z našich obcí. Časté vpády z uherské strany, loupeže stád, ztráty na životech.
V roce 1589 patřily Senice a Francova Lhota dočasně do držení hradu Lednice a z této doby už známe některá jména obyvatel Lhot i Senice a to ze seznamu dávek naturálních i peněžních, které na tento hrad odváděli. Ze Senice jsou jmenováni tito obyvatelé: Mikuláš Senický, fojt Junak Adam, Sablik, Školub, Jura Řepa. Později v roce 1617 jsou ze Senice uvedena tato jména: Jíra Řepa, Jíra Maršálek, Jíra, fojt senický, Kašprek, Jíra Klsák, Martin Zemek, Jíra Filak, Viktorin Fojtový, Jan Škulander, Martin Hanák, Mikuláš Škulander, Martin Hanák, Mikuláš Ščepán. V této době, kdy se osídlení stále rozšiřuje a půdy v nižších polohách ubývá, mýtí se lesy ve vyšších polohách a jsou zakládány paseky.
V roce 1573 převzal brumovské panství Zdeněk Říčanský Kavka. Byl velmi tvrdý pán a také stoupenec učení Martina Luthera. Protože platilo "Čí panství, toho i víra," vše násilně poluterštil. Senice a Lhota patřila farností do Lidečka. Zde Kavka vedl stálé spory s uherskými sousedy o hranici, kterou tito posunuli více do Moravy, i do katastrů Senice, Lhoty a Střelné. Znovu vzplály boje a tekla krev poddaných, zvláště při neúspěšném tažení Zdeňka Kavky na Vršatec a Lednici r. 1575, kdy bylo pobito či zraněno na 400 poddaných z jeho "vojska".
V roce 1600 bylo brumovské panství v držení Jana Kavky z Říčan, který byl Zdeňkovým synovcem. Jan Kavka byl zase horlivý katolík a tak zase celé panství pokatoličtil. Protože však vládl poddaným mírnějším způsobem, i rekatolizace proběhla celkem snadno.
V druhé polovině 17. století ovládali Turci nejen Balkán, ale dostali se až do Uher a do blízkosti Vídně. Spolu s Tatary, kteří se stále v Uhrách drželi, byli hrozbou všem okolním zemím. V září roku 1663 vpadly turko-tatarské hordy do Moravy. Naše obce však nejvíce postihl další vpád dne 6. října 1663, kdy Tataři v počtu 17 000 jezdců vtrhli Lysským průsmykem do našich obcí i širokého okolí. Mezi Senicí a Lhotou si zřídili tábor a odtud po dva týdny činili nájezdy do okolí. Dobytek ukořistili, úrodu a vesnice spálili. Ze Senice bylo tehdy zabito, či odvlečeno do otroctví 426 lidí, z Francovy Lhoty 512, ze Střelné 102 a z Lidečka 234 lidí. Neklidná byla i další léta kolem roku 1671, kdy v Uhrách povstal František Rákoczy I. Proti císaři Leopoldovi a zvláště pak v létech 1703 až 1708, kdy zase vyvolal povstání jeho syn František Rákoczy II. Téměř trvalé boje při hranici, časté vpády a loupení. Lidé ze Senice, Lhot, Střelné, Lidečka, Pulčin se téměř trvale skrývají v horách. Vesnice jsou zpustošeny, sotva něco opraví, už je další vpád. Ve farním kostele v Lidečku nejsou slouženy bohoslužby, nekřtí se, nesezdává, nepohřbívá, nejsou psány matriky, farář se skrývá s lidmi v horách. Teprve po roce 1708 se situace pomalu zlepšovala, za to zase byly utužovány poddanské poměry.
Po kuruckých vpádech asi roku 1709 se na části brumovského panství zakoupili svobodní páni Waldorfové, do jejich držení přešla i Senice. Pro poddané ze Senice to mělo určitou výhodu i v pozdějších létech, neboť tím, že byli značně vzdálení od ostatních vsí v držení Waldorfů, chodili na robotu jen do Francovy Lhoty, kde patřil Waldorfům pánský dvůr "Dvořisko". Když později byl tento dvůr zrušen (rozdělen mezi šest usedlíků ve Francově Lhotě), byly od senických poddaných vyžadovány jen naturální a peněžní dávky, roboty jen vyjímečně, většinou při lesních pracích.
Za josefovských forem byla Francova Lhota a Senice vyčleněna z lidečské farnosti, zřízena farnost ve Francově Lhotě a roku 1787 postaven kostel sv. Štěpána, krále uherského. Zároveň s těmito reformami byla ve Francově Lhotě zřízena roku 1783 i škola, pro níž byla roku 1790 postavena vedle fary nová budova. Děti ze Senice pak chodily do školy do Francovy Lhoty. Bylo to velké zlepšení oproti dřívější docházce do školy i kostela v Lidečku. V roce 1883 si senická obec zbudovala svou vlastní, jednotřídní školu, dřevěnou. Začalo se v ní učit od září 1884. Roku 1899 byla škola rozšířena na dvojtřídní a také postavena nová zděná budova, která po pozdějších dostavbách a úpravách slouží dodnes.
V létech 1830 až 1836 zasáhla Evropu epidemie cholery a zasáhla i naše kraje. Protože se šířila zvláště z Uher, byla zemská hranice uzavřena a vytvořen tzv. sanitní kordon. Hranice byla obsazena vojskem, vytvořeny průseky a strážnice, obce u hranice musely vojáky zásobovat. Také Senice dávala přípřež na dovoz potřeb a platila na stravování strážců. V létech 1832 - 1833 byl zřízen na Žárném hřbitov pro oběti cholery.
V první polovině 19. století zde také kvetlo pašeráctví tabáku z Uher. V sousedních Uhrách byl totiž tabák o mnoho levnější než na Moravě prodávaný vysoce zdaněný. A tak kvetlo pašeráctví, takže v některých obcích při hranici a také na Senici byl zřízen tzv. "tabak-postierung," jehož pracovníci byli vlastně jakási finanční stráž. Vykonávali strážní službu i domovní prohlídky u těch, kdo byli podezřelí, že pašují. Tak roku 1829 chtěli vykonat prohlídku u senického pasekáře Josefa Kurtina, ale ten prohlídce zabránil, za což si na něj vrchnosti stěžovali. Za to u Josefa Surovce prohlídku provedli. Chytili také Štěpána Stefance a zabavili mu tabák, který rozprodával. Při pašování byli zjištěni i seničtí poddaní Jan Mikulín a Josef Mana. Také pálení kořalky podomácku, tato stráž postihovala. Roku 1817 konfiskovali senickému Josefovi Bambuchovi "kotel na pálení kořalky a slivovice"....
Měli naši předkové těžký život. Úrody na polích, na horských stráních byly malé, časté přírodní pohromy, to vše vedlo k častým hladovým obdobím a následným epidemiím. Až po zrušení roboty v roce 1848, došlo k větším možnostem jít za chlebem a výdělkem dále do světa. A tak seničané, stejně jako lidé ze širokého okolí odcházeli na sezónní práce do řep, do rýžinků, ba mnozí v pozdějších létech zakotvili i za mořem v Americe. Ale převážná část usedlíků žije a pracuje v rodné dědině dodnes.
Není klidné ani naše století. Dvě války se přehnaly nad světem a také Valašská Senice jim vydala své oběti. Život však pokračuje dále, mnohé se mění, ale naše vesnice, tak jako před staletím je tu stále a všem, kdo tu žijí, žije se lépe než předešlým generacím. Přejeme si všichni, aby to tak bylo i nadále, v klidu a míru.
Každý kdo má rád svůj domov, své rodiště, svůj kraj, by měl znát i jeho dávnou minulost, neboť v ní jsou kořeny dnešního života, z ní vyrůstá i budoucnost. To bylo také úmyslem těchto řádků - nahlédnout do minulosti tohoto krásného koutu pod Makytou i do života lidí, kteří zde od dávna žili i umírali - pro připomínku těm, kteří tu žijí dnes.

KONTAKTNÍ ADRESA:

Valašská Senice 145
756 14 Francova Lhota
Česko (CZ)
tel: (+420) 571 447 590

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.valasskasenice.cz

AKTUALIZACE: Eliška Černochová (Beskydy-Valašsko) org. 56, 16.03.2010 v 09:29 hodin