Menu

Kašařství - pohankový mlýn v Hostašovicích

Kašařství -pohankový mlýn
Kašařství -pohankový mlýn
Již od konce 18.století je jméno Hostašovice neodlučně spjato s pěstováním pohanky a zejména jejím zpracováním na pohanskou kaši.Pohanka se tu mele dodnes a přicházejí si ji koupit lidé i ze vzdálenějšího okolí.



Podle vzpomínek pana Františka Janyšky,
obchodníka se dřevem zaznamenal pan František Štec č. 89.

Kolem obce Hostašovic je krajina hornatá, půda méně úrodná, většinou porostlá lesy, které patřily z velké části k velkostatku Seilernovu z Krásna nad Bečvou.
Obyvatelé Hostašovic se proto odedávna snažili přivydělat si na živobytí jinak než chovem dobytka a zemědělstvím. Nejdříve si velká část mužů přivydělávala kamenářstvím. Chodívali do lomů na Petřkovské hůře. Od konce 18. století se stalo důležitým zdrojem obživy zdejšího lidu zpracování pohanky na pohanskou kaši. Před rokem 1914 se pohanka zpracovávala v domech číslo 9, 18, 19, 26, 30, 35, 36, 40, 41, 47, 48, 50, 52, 53, 59, 62, 69, 73, 75 a 76. Všechny práce se vykonávaly ručně, vše dělali lidé. Jen v č. 69 si po první světové válce Josef Hub pořídil žentour tažený koňmi a tím se poháněl mlýn o třech skládkách. Také prosívání kaše od slupek se u něj dělalo samočinně síty. Slupky - šupky se odstraňovaly přidaným větrákem.

První mlýnec na pohanskou kaši byl v č. 30. sestavil si jej majitel domku, jehož jméno už není známo, ani se neví podle jakého vzoru. Stavěl pak stejné mlýnce i v jiných chalupách. Nynější majitelé tohoto domu o tom však již nic neví. Také žádný mlýnec v tomto domě není.

Pohanku pro zpracování na mlýncích kašaři však většinou neseli, ale kupovali ji od překupníků: Josefa Indráka ze Straníka, Josefa Huba z Hostašovic č. 69, Albrechta a Josefa Hegara z Nového Jičína a Karla Schroma z Valašského Meziříčí. Ti ji objednávali v Goandorfu v Dolních Rakousích a v Tarnopoli v Haliči, podle toho, kde se jí více urodilo a kde byla levnější. Kaše z pohanky rakouské byla lepší a chutnější, kaše z pohanky haličské byla chuti ostřejší. Za jednu zimu se zpracovalo na 35 vagonů pohanky. Kaše z pohanky se pak prodávala dál. Pro svou potřebu a na setí pohanky si lidé zbytky nechávali a tak se pohanka pěstovala do nedávné doby. Poněvadž se jí dařilo v každé půdě, vyjma mokré, sela se většinou "Na horech".

Pohanka se seje až ve druhé polovině května a později, neboť mrazy ji škodí - seje se také po okopaninách nebo obilovinách. Uzrává za 90 dní, sklízí se když je většina květů tmavá a jádro pevné, nikoliv mléčné. Pohanka se pokosí, po zavadnutí se váže do snopků tak zvaných panenek, které se jednotlivě staví k dozrávání semen.

Z ciziny přicházela pohanka již vymlácená. Na fukaru se zbavila smetí, na "hrachové řičici" (velkém, řidším sítě) se osila a zbavila kamínků. Dříve než se pohanka "zdělala" (zpracovala) na kaši, musela se řádně vysušit ve zvlášť upravené peci, která se vytopila jako k pečení chleba. K vytopení jen na jedno "dělo" (dílo), to je na vysušení tří metráků pohanky bylo třeba 15 "drven" (dřev). Pohanka se nakropila vodou v kádi nebo ve vědrech, nechala se asi hodinu ležet, pak se vysypala do vytopené pece, z které se napřed vybral oheň a popel.

Po vysypání pohanky se pec nechala dvacet čtyři hodin chládnout. Po této době se pohanka z pece vyhrnula zvláštním ohrablem do pytlů a nechala se 24 - 30 hodin chládnout. V chalupách, kde se sušilo mnoho pohanky, měli takové pece dvě. Jednu s pětihranným otvorem na pohanku, druhou s jednokruhovým na vaření jídel a pečení chleba. Při jedné peci by nemohli zároveň vařit jídlo, nebo v zimě topit.

Kachlová kamna se zahřívala z téže pece a jiné topení, třeba sporáky, nebyly. Po vysušení a vychladnutí se pohanka "cůchla" - třídila na různých sítech na tři druhy: hrubou, prostřední a slabou. Třídění jakosti s profukováním se dělalo v "mlýncích". Byly to místnosti asi 6 metrů dlouhé a 3 metry široké, s malými okénky, k chalupám přistavěné. Ve mlýnech stál jednoduchý kašový mlýn. Skládal se ze čtyř hlavních dřevěných stojanů - šráků, o rozměrech asi 12 x 14 cm. Dva zadní byly 180 cm vysoké, přední 150cm. byly jednoduše sbity do čtverce 85 x 85 cm. Ve výši 70 cm bylo pákové zařízení k ručnímu otáčení mlýnce. Uprostřed těchto stojanů bylo na železné tyči, asi 60 cm vysoké, upevněno vřeteno. Byl to rýhovaný válec o průměru asi 20 cm. Do těchto rýh byly zasunuty palce (kolíky) pákového kola, jehož otáčením bylo přiváděno všechno do pohybu.

Na železné tyči vřetena byl upevněn kámen "běhoun" asi 32 cm vysoký. Tento kámen se otáčel nad spodním kamenem téže míry. Mezi těmito kameny byla stejná mezera,
aby se pohanka nesemlela na prach. Mezera se upravovala "virgulí", to bylo zvlášť k tomu upravené měřítko. Oba kameny byly uzavřeny v " lubu" - dřevěném bubnu, v němž byl nahoře otvor. Nad lubem byl upevněn koš, do kterého se pohanka sypala. Na přední straně koše se zástrčkami se řídilo, kolik pohanky sa má sypat. Pohanka z koše propadávala otvorem v lubu do otvoru s "běhounama", dostala se mezi oba kameny, tam se dřela - jádro od šlupek a padala vestavěným kanálem "pytlem" do přítruhlíku v podpytlové truhle.

Pytel, místo spodní části, měl síto jímž se vysypávala"můčka" do podstavené "můčkové truhlice". Z přítruhlíku se "kaša", jenom hrubá, otvorem vzniklým odstrčením zástěrky, pustila v určitém množství na "řičici," kterou se rukama točilo nad podpytlovou truhlou, aby propadávala vhodná kaše. Zbylé šupky se shrnovaly z vrchu síta do opály - necek a zbylá kaše se s řičice sypala do kádě.

Když všechna kaše z přítruhlíku byla osita, vysypala se kaše z kádě znovu na koš a mlela se po druhé. Z té kaše, která spadla pod řičici při osívání z přípytlové trubky, se vysívala směs z kaše přes hrubší řičici do druhé trubky. Na řičici zůstala jádra.Můčka z kaše z druhé trubky se přesívala nad třetí trubkou s ještě hustší řičicí - frkáč. Ve třetí truhle zůstala jen můčka s drobounkou kaší. Kaše z druhé trubky se po vyčištění prosívala na "žebři" - drátěné síti. To byla "můčka kašová", ta se dávala do chleba. Můčka trubková, která padala sítem pro "můčkovů trubicu" se dávala z první přeháňky dobytku. Při druhém přehánění a dalším byla jemná a dělaly se z ní buchty a halušky "knedlíky".

Pohanka se začínala zpracovávat asi ve dvě hodiny, po příchodu z práce. Práce s pohankou byla velmi namáhavá a bylo k ní potřeba 3 až 5 lidí. Často i děti musely pomáhat. Vymetaly usušenou kaši z pece, točily palcovým kolem, nejlepší druh kaše "jádra" obíraly rukama na stole od kaše, která přepadla nevyloupaná. Kaši zpracovávali též lidé, kteří mlýnce neměli, aby si v zimě vydělali aspoň na světlo a sůl. Za přebírání jádra se platilo od měřice ( 60 litrů ) 80 krejcarů. kdo dobře obíral, obral denně "měrku" to je 7,5 litru, vydělal asi 10 krejcarů. 100 kilo obrané kaše bylo za 17 zlatých, prostřední za 14 zlatých, zlámané za 12 zlatých. Miska můčky byla za 12 - 13 krejcarů, jeden litr za 6 krejcarů.

Zpracovanou kaši prodávali lidé z Hostašovic na týdenních trzích. V pondělí ve Valašském Meziříčí, v sobotu v Novém Jičíně. V obou městech stávali na hlavním náměstí a platili z "měchu" 1 krejcar. za uschování ve skladišti dávali také 1 krejcar z měchu. Šupky lepší "pozrnové" byly výborným krmivem pro husy, vepře i krávy. Míchaly se s brambory. Chodívali pro ně lidé ze všech okolních obcí. Žoch byl za 60 krejcarů. Za hektolitrový žoch šupek nejhorší kvality platili 20 krejcarů. Dříve se těmito šupkami sypaly i chodníky, také se dávaly do měchů a děti na nich spávaly na peci.

Často se stávalo, že ogaři z Hodslavic nadávali Hostašovjanům do kašařů, ti jim zase říkali šupečkáři.

Když vypukla v roce 1914 první světová válka a vyšlo nařízení o vystěhování obyvatelstva z Haliče, přijela do Hostašovic rodina Jedlinova z Haliče - majitel velkoobchodu s pohankou a pohanskou kaší. Jedlin měl v Haliči nakoupeny velké zásoby pohanky a posílal je do Hostašovic, kde byla zpracovávána. Dávalo se mu 55 -58% hotové pohanské kaše. Kaše se odvážela na nádraží "Domorac" a byla posílána do větších měst k zásobování obyvatelstva.

Jedlin bydlel v č. 84, ale jen do jara roku 1915, potom se odstěhoval do Uherského Brodu, kde měl jeho otec zařízený obchod s potravinami.

Po roce 1915 výroba pohanské kaše ochabovala, Halič byla dějištěm válečných událostí a nebylo možné odsud pohanku dovážet. Kašaření v té době v Hostašovicích skoro zaniklo. Teprve roku 1925 obnovil kašaření Janyška Josef z č. 50. Postavil si ve zvláštním domku od chalupy oddělený mlýn o dvou skládkách a poháněl jej benzínovým motorem. Zpracování se nedělalo jako dříve po obchodnicku, nýbrž námezdně, to je pohanku si dodal velkoobchodník, který dostal 50 - 58% hotové kaše podle jakosti a zbytek zůstával lidem za práci.

V roce 1928 vyhořel Josefu Hubovi číslo 69 největší podnik kašařský v dědině. Jelikož kašařství bylo v úpadku, podnik neobnovil. Asi o dva roky později si jeho syn František v č. 38, na gruntě po Hegaru Josefovi, známém pytláku pod jménem Bepiš, postavil stroj se dvěma složenými mlýnci na zpracování kaše podle starého vzoru. Tehdy se kilogram celé kaše prodával za 3,50 Kč, lámané za 3,- Kč.

Z pohanské kaše se připravují mnohé chutné pokrmy:
·-dává se vařená ve vodě do polévky
·-vaří se v mléce jako krupice
·-uvaří se ve vodě a vychladlá poleje mlékem
·-dává se s kroupy do jelit
Hodslavský lékař MUDr. J. Turek říkaval svým pacientům: " Máte doma dobrý lék - pohanskou kaši".

Věřilo se, že pohanská kaše má příznivý vliv na žaludek, povzbuzuje srdce, ale někomu může i uškodit.

V roce 1893 pořádali Josef a František Vahalíkovi z Janovic národopisnou výstavu v Loučce na fojtství, byly na ní ukázky z hostašovského kašařství. Model mlýnce zhotovil a vystavil tehdejší nadučitel František Dušek. Celá výstava šla na národopisnou výstavu do Prahy, odkud se model mlýnce dostal do musea ve Valašském Meziříčí, kde je doposud.

Provozovna ("mlýnek") u Hubů v Hostašovicích č 69, je poslední dochované a provozované zařízení, v němž se podle původní technologie provádí úprava plodů pohanky ke spotřebě.


Zastavení č. 18 - "U Hubů", naučné Palackého stezky

Nástin vývoje obce Hostašovice by nebyl úplný, kdybychom se na tomto místě nezmínili o hostašovickém "kašařství". Kašařstvím je ve zdejším podání myšleno zpracování semen pohanky obecné k potravinářskému použití (ve zdejším nářečním podání "pohanská kaša").

Botanikové hledají pro tento rostlinný druh původ v oblasti Himálaje, odkud se postupně šířila přes Čínu, Indii a Rusko do Evropy.

První písemná zmínka o jejím pěstování ve střední Evropě pochází z 15. stol. K nám pronikla patrně z Polska a Maďarska. Ještě do konce 19. století byla pohanka symbolem Valašska a přilehlého beskydského podhůří a do jisté míry i celé severovýchodní Moravy.

V některých vesnicích se stalo zpracování kaše doplňkovým zdrojem obživy. V dnešním novojičínském okrese se "mlýnky na kašu" připomínají kromě Hostašovic také ve Straníku, Hodslavicích, Mořkově, Veřovicích a v Hájově.

Hostašovické "kašařství" se neomezovalo jen na zpracování produkce z místa a okolí. Až do začátku první světové války se "kaša" dovážela ke zpracování z bývalé rakouské Haliče a z Dolního Rakouska. Úpadek této činnosti nastal až po skončení první světové války.

Technologie zpracování vyžadovala odborné znalosti, které se předávaly z pokolení na pokolení. Ze semen pohanky se připravovala loupaná kaše ve třech kvalitách. Kaše nejlepší kvality ("jádro") byla ručně vybírána na stole, což bylo hlavním zaměstnáním téměř všech dětí ve vesnici v době hlavní sezóny, tj. na podzim a v zimě. Několikanásobným oséváním na stále "hustších řičicích" byla získávána jemná kaše "múčka", která se zadělávala s mlékem a kvasnicemi na těsto, z něhož se pekly "pohanské buchty".

Provozovna ("mlýnek") u Hubů v Hostašovicích je poslední dochované a provozované zařízení, v němž se podle původní technologie provádí úprava plodů pohanky ke spotřebě. V současné době získává pohanka znovu oblibu v naší kuchyni.

S různými druhy úprav pokrmů z pohanské kaše je možno se seznámit přímo v provozovně, která je se svolením majitele přístupná.
Kašařství - pohankový mlýn
Kašařství - pohankový mlýn

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Eliška Černochová (Beskydy-Valašsko) 56, 08.03.2010 v 11:40 hodin